středa 23. června 2010

Beatings


Někdy na jaře roku 1968, se parta mladíků rozhoduje založit hudební
skupinu. Zvuk ranných Kinks je na počátku pro skupinu rozhodující,
a kapela si začíná říkat - Beatings.
Sestava souboru však v počátcích není příliš stabilní, a s obsazením
se mění zvuk a styl. Z původní sestavy zůstává pouze “kapelník”
a kytarista Jaroslav Pospíšil, a skupina se orientuje na vícehlasý “west coast”
(termín v tehdejším Československu velmi populární).
Změna repertoáru jak se ukazuje je šťastnou volbou, a tak rychle roste i
popularita souboru. Ta brzy začíná nést plody v podobě prvních
gramofonových desek.
Smlouvu nabízí vydavatelství Panton, a tak skupina v roce 1970 vydává
singl „Šťastný den / Poustevník“ (Panton 04 0314) a anglicky zpívané EP
(Panton 02 0224). Mimo dvou cover verzí od Four Seasons / Tremeloes
(Silence Is Golden a Rag Doll) jsou na obou deskách přínosem autorské
skladby.
Obsazení souboru se v té době ustaluje na : Jaroslav Pospíšil zpěv a kytara,
Zdeněk Štencl zpěv a basová kytara, Vratislav Židlický zpěv a klávesy, Jiří
Brych zpěv a bicí a sólový zpěv František Donáth.
Na třetí desce z roku 1971 (Panton 04 0338) se oblíbená formule opakuje
a tak se na A straně objevuje další cover z repertoáru Tremeloes (I’ll See
You There, na obalu chybně Will See You There) a Pospíšilova Sebrat se
a jít.
Druhé EP (Panton 03 0256) přináší vedle dalších dvou původních skladeb
(Nálada růžová / Její tvář) i další dvě cover verze, tentokrát z repertoáru
Status Quo (Ice In The Sun) a Hollies (Bus Stop).
Za bicí usedá Petr Blažek.
Vydavatelství Panton i kapela jsou v tomto období nebývale plodní, a tak
hned následující rok vychází třetí EP deska (Panton 03 0268), opět napůl
s vlastní tvorbou a dvěma “covery”. Kapela sahá k tvorbě Moody Blues
(Ride My See-Saw) a znovu k oblíbeným Tremeloes (Angel Of The Morning,
omylem je však na obale připsáno autorství Tremeloes, skladbu napsal
Chip Taylor, a stala se populární v podání P.P. Arnold).
V roce 1972 však nastává změna jak ve vydavatelství další desky, tak
v změně názvu. Skupina s novým jménem Fontána vydává na značce
Supraphon singl “Nevadí, nevadí, nevadí / Čistá láska neváhá” (0 43 1358).
Opět, vedle jedné autorské skladby je Nevadí, nevadí, nevadí převzatá,
tentokrát sahá do zpěvníku I Nuovi Angeli (Uakadi Uakadu, etiketa chybně
uvádí název jako Vakadio vakadu).
Následující SP (Panton 04 0429) je návratem k vydavatelství Panton, a
napůl i k názvu. Pod jménem Beatings Fontána na obalu, a Fontána na
etiketě desky, se tradičně objevuje jedna autorská skladba “Rytířův
návrat”, a převzatá “Já tak mít tátu” (Son of my Father) Giorgio Morodera.
Poslední singl roku 1972 „Pána dáma chtěla poslat spát / Lásku svou
bráním dál“ (Panton 04 0444) je však už pouze z vlastní autorské dílny.
Ačkoliv je na etiketě desky soubor uveden jako Fontána, obal ho opět prezentuje jako Fontána Beatings.
Skupina pokračuje ve vydávání desek jak pod svým jménem, tak i jako
doprovodná skupina Pavla Sedláčka, a v roce 1976 mění jméno na
“Renesance”.
Jaroslav Pospíšil zemřel po těžké nemoci 19.7.2007. MB

Miroslav Kefurt


Narodil se 9. 9. 1920 v Praze, pocházel z hudebnické rodiny, jeho otec byl členem vojenské kapely a specialistou ve hře na dechové nástroje. Hudbě se začal věnovat až na střední škole, kdy se učil na trubku a také hrál v amatérském orchestru, kde získal své prvé hudebnické zkušenosti. Počátkem čtyřicátých let ho angažoval do svého velkého orchestru Bobek Bryen, kde však nepobyl dlouho, neboť byl za války totálně nasazen a později se stal členem orchestru Kurta Engela. Hned po skončení války se stal trumpetistou v nově utvořeném orchestru Kamila Běhounka, kde se poprvé začal uplatňovat i jako kytarista. Ačkoliv začal studovat hru na kytaru, stále jeho hlavním nástrojem zůstávala trubka, nakrátko působil v Septetu Arnošta kavky, orchestru Standy Kukačky až posléze v roce 1947 přešel do orchestru Karla Vlacha, kde setrval až do konce roku 1954. Po odchodu od Vlacha si Kefurt založil vlastní skupinu, kde se věnoval již hře na elektrickou kytaru a se kterou pořádal zájezdy a vystoupení. V roce 1959 nahrával poprvé se svou skupinou (již v obsazení kytara, basa, piano a bicí) pro tehdy monopolní gramofonovou firmu Supraphon, tehdy natočil např. své vlastní skladby jako Kytarová samba či Kytarové boogie, se svojí skupinou doprovázel i zahraniční zpěvačky Lucienne Boyer a Chinita Rivero při jejich vystupování v Československu. V roce 1960 přijal nabídku z Německé demokratické republiky od Güntera Gollatsche, vedoucího Tanečního orchestru berlínského rozhlasu. Zpočátku působil v Berlíně na plný úvazek, ale od roku 1961 spolupracoval s rozhlasovou kapelou na zájezdech a při nahrávání pro východoněmeckou gramofonovou společnost Amiga. Při pobytech v Praze nahrával nadále se svou skupinou, pokoušel se o styl, který využíval v USA kytarista Les Paul, jednalo se o nahrávky, kdy za použití playbacku natáčel kytarové party do více stop, za doprovodu bicích a basy. Tímto způsobem byly natočeny jeho vlastní skladby jako Půlnoční boogie, Procházka s paraplíčkem, nebo známá píseň Karla Mareše Oliver Twist či úprava ruské lidové písně Políčko, Pole. Zajímavostí je použití eletrifikované mandolíny v některých skladbách. Poslední nahrávky s jeho skupinou vznikly v roce 1964, poté se věnoval spíše studiové práci, ať již doma (spolupráce s orchestrem Karla Vlacha či Tanečním orchestrem československého rozhlasu), nebo v Berlíně. Po okupaci v srpnu 1968 odešel i s rodinou do emigrace, nejprve do Kanady, později do Kalifornie v USA, kde byl koncem sedmdesátých let i s manželkou zavražděn vlastním synem. JM